Téměř všechny Simonovy písně, které spolu s Garfunkelem nahrál, vznikly v 60. letech. Na počátku 70. let se rozešli, každý se pak věnoval vlastním nápadům a společně se sešli jen při vzácných příležitostech (Simon se například objevil na některých Garfunkelových nahrávkách ze 70. let; Garfunkel zase hostoval na Simonově samostatném turné v roce 1975; v říjnu 1977 spolu přebírali British Award za píseň „Bridge Over Troubled Water“ apod.). Jejich nahrávky se mezitím staly nesmrtelnými; pokud jde ovšem o živá vystoupení, zdálo se, že vědí, jak se učinit vzácnými. Sami byli překvapeni, kolik lidí navštívilo jejich slavný koncert v newyorském Central Parku 19. září 1981. Prý to byl téměř půlmiliónový dav. Možná to je ponouklo k tomu, že během následujících dvou let uskutečnili celosvětové turné - v září 1982, měsíc před mým narozením, hráli ve francouzském Nice, a to bylo dosud naposled, kdy se v Evropě ukázali. Pak až na podzim 1993 uskutečnili několik zvláštních vystoupení, vedle několika koncertů v Japonsku a v Kanadě především sérii 15 koncertů v New Yorku. Od té doby zase “znělo ticho”. Přesně o deset let později však legenda ještě jednou ožívá: Simon s Garfunkelem se vydávají zřejmě na poslední “Old Friends Tour”, a co víc: v létě 2004 navštíví také Starý (taky „old“) kontinent!
Představte si, že se zavře a vyprázdní takové Václavské náměstí, na Můstku vyroste obří „stage“ a po obou stranách náměstí až k Václavovi v sedmdesátimetrových rozestupech věže se zvukovou a světelnou aparaturou. Máte to? Fajn. Teď si zkuste představit, že se celé náměstí zaplní lidmi tak, že z desáté řady, v níž právě stojíte, nebude na konec toho obrovského davu ani vidět. Nakonec, když už budete po hodinách čekání napjati jako struna, vystoupí na jeviště Paul McCartney a spustí stejnou „show“, jakou předvedl před nedávnem v Hloubětíně, zakončenou ovšem ohňostrojem nahoře nad Národním muzeem. Už to chápete? Jde o to Místo! M í s t o! Římané se z podobné šílenosti mohou těšit už podruhé. Chce to odvahu, ba drzost, ale ta Italům zřejmě nechybí. Loni tak přímo před Colloseem koncertoval právě McCartney, letos se k témuž chystá Simonův band. A já u toho budu! Panečku!
Evropská pouť S&G má v roce 2004 tyto zastávky: 14/7 Manchester - 15/7 Londýn - 17/7 Dublin - 19/7 Paříž - 20/7 Kolín nad Rýnem - 21/7 Amsterdam - 23/7 Kodaň – 24/7 Oslo - 25/7 Stockholm - 28/7 Mnichov - 29/7 Basilej - 31/7 Řím. Musím se ptát: Proč mezi těmi „svatými místy“ chybí Česká republika? Že by naše agentury neměly zájem? Nebo že by turné vůbec nezaznamenaly? No tohle! Ačkoli jsou i bližší (zvlášť koncert na mnichovském Olympijském stadióně), koncert v Římě se liší. Jednak je poslední. Vedle toho je avizován jako „free concert“, jinými slovy: vstup volný. Konečně, zaznívají hlasy, že co do velikosti a slávy dojde k akci srovnatelné s již zmíněným koncertem v Central Parku. A to uprostřed Říma, přímo před slavným cirkem.
V duchu odpočítávám minuty, které zbývají do jejich příchodu. Jsem jako v horečce. Čekám tu skoro 12 hodin, piju a potím se, potím se a piju. Ale žiju. Žiju a těším se. Ve čtyři odpoledne jsem se s celým předním vojem vytrvalců posunul přímo pod pódium. Je to lepší, než jsem doufal – nebudu potřebovat ani dalekohled, stojím asi 15 metrů od pódia. Kruci, jak mám asi popsat to, co se tu děje! Je to nepopsatelné. I co, zkusím to, zkuste to taky. Pojďte si to poslechnout se mnou, „staří přátelé“ přicházejí.
Jednotlivé písně poznáváte po prvních tónech, s neuvěřitelnou silou vám dávají okamžitě zapomenout na ty předešlé, a vy víte, že tohle už se nebude opakovat. Dělají si s vámi, co chtějí. Mohli by zahrát cokoliv ze svého repertoáru, a dav by to vřele přijal. Ale oni volí víc než cokoliv! Teď stojí na jevišti samotný Paul Simon s kytarou, a i kdyby to předtím Garfunkel neřekl, vy tušíte, co přijde. Kathy´s Song, jedna ze Simonových nejpovedenějších lyrických písní. O dešti, o veliké lásce, o sobě samém: „…I don´t know why I spend my time writing song I can´t believe…“ Také vám se kutálejí kapky po tváři. Ale neprší.
A zase zvrat. Utřete slzy. Vždyť ani šedesátiletí pánové nepláčou, když před půl miliónem lidí vzpomínají na své začátky: “Svou první nahrávku jsme natočili v šestnácti letech. Tehdy jsme si říkali Tom a Jerry, Art byl Tom a já byl…ale na tom dvakrát nezáleží… Jmenovala se Hey Schoolgirl a bylo to asi takhle:“ A jedou! Píseň sice utínají v půli, ale publikum se baví. Simon pokračuje v prvním souvislejším projevu od začátku koncertu: „Když jsme tu píseň dělali, všechno – od kytarového doprovodu až po harmonie, které jsme zvolili - to byl vlastně jen pokus napodobit co nejvěrněji The Everly Brothers. Byli tehdy našimi idoly a třeba říct, že dneska jsou to naši přátelé. Dámy a pánové, Don a Phil, The Everly Brothers.“
The Everly Brothers, jen o několik let starší než S&G, byli na vrcholu právě na konci padesátých let, když se spolu Garfunkel se Simonem seznámili. Dva mírně protekční bratři vzešedší z kentuckské smetánky začali veřejně zpívat už v sedmi letech. Když jim bylo okolo dvaceti, udělali díru do amerických žebříčků několika hity, které jim napsali na tělo profesionální hit-makeři. Sami byli autory jen nevelkého počtu písní, představovali spíše děti typického popového průmyslu, který stojí a padá na podmanivé interpretaci líbivých melodií. Pravda je, že bratři Everlyové slynuli krásnými, ano až přeslazenými hlasy, a že písně, které pro ně jejich kolegové psali, nechávali tyto hlasy náležitě vyniknout. Není divu, že uchvátily také mladičkého Simona a Garfunkela. Sami však brzy upustili od pouhého napodobování svých oblíbenců a vytvořili si styl vlastní. Simonovy melodie jsou nezaměnitelné, a ačkoli jsou často až sladkobolné, neupadají do prvoplánovitosti; Simonovy texty, vedle toho, že jsou nebývale libozvučné a rytmické, jsou především jeho vlastní reflexí; a pokud jde o aranže, na nichž se podílel i jinak pasivnější Garfunkel, jsou to právě chytré dvojhlasy a neotřelý kytarový doprovod, díky nimž si dvojici nemůžete splést. Pusťte si kteroukoli desku S&G dvacetkrát třicetkrát za sebou. Neoposlouchá se vám. Jsou dobří!
Don a Phil pravda nedostávají mnoho prostoru. Napadá mě, že je to skoro neuctivé tahat je na měsíční evropské turné a na každém koncertu jim povolit jen tři písně. Na druhé straně je ale jejich hostování víceméně utajené a hlavní pozornost fanoušků stejně poutá někdo jiný. The Everly Brothers zazpívali vůbec nejznámější písně z onoho „vrcholového“ období: Wake Up Little Sussie, All I Have To Do Is Dream a Let It Be Me. Poté se na pódium vrátili Simon s Garfunkelem a spolu s bratry Everlyovými předvedli „svůj“ první velký hit: Bye Bye Love. (Pod všemi písněmi tohoto bloku /kromě Let It Be Me/ jsou podepsáni manželé Boudleaux a Felice Bryantovi.) Jak nenadále se The Everly Brothers zjevili, tak nenadále také ze scény zmizeli a zanechali na ní S&G samotné.
The sound of silence
Mrs. Robinson. Píseň oceněná akademií Grammy jako nejlepší nahrávka roku 1968. V tomtéž roce byla dvojice S&G vyznamenána také jako nejlepší žijící duo/skupina (v žánru „pop“). Pravda, popularita se jim během jejich kariér právě nevyhýbala. Ale to je zatraceně dobře. Kdyby hráli v podzemí, nikdy bych se o nich nebyl dozvěděl. Půlka písně takřka zaniká v rytmickém potlesku tisíců. Simon vždy usiluje o to, aby jeho písně dostaly na koncertech jiný háv než na studiových nahrávkách. A to se mu daří, aniž by jim jakkoli ublížil. Těžko to popsat, třeba slyšet. Ostatně, kdo tu sleduje aranžerské hrátky? Stačí, že tu jsme my, že tu jsou oni a že právě hrají Mrs. Robinson!
„Následující píseň nebyla nikdy nahrána dvojicí Simon a Garfunkel. Možná měla být… Slip Slidin´ Away:“ uvádí Simon další hit a už se to houpe, už se to houpe. „You know the nearer your destination the more you slip slidin´ away…“ Víš, čím blíž jsi cíli, tím víc se mu vzdaluješ. Oba zpěváci se střídají, setkávají a proplétají a vy jenom mlčky, mlčky a zamyšleně, nebo spíše zasněně posloucháte. Sníte či bdíte? Takhle blízko k nim už nikdy mít nebudete. Anebo je to počátek vzdalování? Konec?
Mandolína v rukou Marka Stewarta znamená bez pochyby jediné: uslyšíme také El Condor Pasa. Místo vzdušného inckého doprovodu však přichází spíše těžkopádné reggae. Nakonec po slibném, veselém a svižném úvodu zní oba hlasy trochu unaveně. Anebo jsem už unavený já? Ale ne. Probouzí mě jedna z mých oblíbených: Keep The Customer Satisfied. Nečekal jsem, že by ji dnes S&G zahráli. O to více mě teď její poslech těší. Kapela výborně šlape, v závěru se rozjíždí piano i sólová kytara. Paráda.
Série písní z alba Bridge Over Troubled Water, podle Grammy nejlepší desky roku 1970, pokračuje skladbou The Only Living Boy In New York. O své rodné zemi a o svém rodném městě zpívají S&G rádi. Dokládají to také dalším bodem programu: American Tune, píseň zaznamenaná jen na záznamu z koncertu v Central Parku, nádherná melodie neustále se odrážející dál a dál, a přitom srozumitelná a jasná. Na Garfunkelově hlase není vůbec znát, že je o třiadvacet let starší. A to jeho chvíle teprve přijde!
Ale jistě. Však oni přidají. Slyšíte bonga, nic než rychle se chvějící bonga. Během několika okamžiků jste strženi podmanivým rytmem, pak se zapojí kytara a vy poznáváte i melodii. Cecilia v neuvěřitelném provedení. Připadáte si jako na nějaké obrovské oslavě: „Jubilation…“ Ale vždyť vy na ní opravdu jste! A za odměnu, že jste sem dnes přišli, si můžete zazpívat píseň The Boxer s jejím samotným autorem. A to už si nezopakujete. Pravděpodobně nikdy.
Simon s Garfunkelem a s celou doprovodnou kapelou dlouze děkují a mizí za pódiem a vy si teď už ale vůbec nejste jistí, jestli to není opravdový konec. Vracíte se k refrénu Boxera a snažíte se slavnou dvojicí vyzpívat zpět. Daří se. „Old friends“ se vracejí, a to úplně sami. Stejně jako na začátku, i teď stojí proti vlnícímu se davu jen Paul Simon se svou šestistrunnou kytarou a po jeho pravici Art Garfunkel. Žádná velká gesta ani světelná show. A přeci – nebo spíš právě proto – poutají pozornost všech vašich smyslů. Víte, že zanedlouho přijde konec koncertu a že to musíte zachytit, dokud tam stojí. Chytáte vůni římské letní noci, vlastního potu, světel a prachu; s nohama na špičkách hledíte jako osvícení na scénu před vámi a napjatě posloucháte každé slovo, které k vám dolehne. Nasloucháte. Vaše vědomí je v jakémsi zvláštním stavu, napůl bdělém a napůl snovém. A v takovém rozpoložení k vám proudí překrásná melodie Leaves That Are Green a slova o tom, že všechno pomíjí. Všechno pomíjí. A stárne. „Leaves that are green turn to brown…“
Úplnou tečkou za výjimečným představením je velice hravě provedená The 59th Street Bridge Song (Feelin´ Groovy), doslova „pohodová“ písnička, ozvláštněna nezvyklými dechovými nástroji a protažena opakováním poslední sloky. Mohli jste si přát lepší rozloučení? Sotva. Radujte se i z pouliční lampy!
I'm dappled and drowsy and ready to sleep.
Let the morning time drop all its petals on me.
Life, I love you, all is groovy.”
Tohle vám bude znít hlavou dlouho. Dlouho. Už je skoro dva měsíce po koncertě a stále se nemůžete těch pocitů nabažit. Celé vaše tělo je prodchnuto zvláštní náladou, kterou ve vás ti dva podivuhodní Američané vyvolali. Přemýšleli jste někdy o tom, jakou může mít hudba moc?
Má slova vás nemohou přivést do takového stavu beztíže, jaký byste zažívali v Římě, kdybyste tam taky byli. Mrzí mě, že o celé akci česká média spolehlivě mlčela. Příznačné a poučné. Kašlete na noviny, když ony kašlou na vás. Ze stovek nicotností se dělají „hot news“, a o tak vzácném turné, jaké letos (pravděpodobně naposled) absolvovali Simon s Garfunkelem, ztratili naše největší deníky tři řádky. Škoda slov. Teď zůstaňte ještě chvíli sedět před monitorem, vložte do svého přehrávače některou z nahrávek S&G a prohlédněte si následující fotogalerii. Najdete v ní asi 40 snímků z římského koncertu, lepší jsem zatím na internetu neobjevil: http://trokiner.free.fr/rome/
Simon & Garfunkel, Řím 31/7/20041 Old Friends (B) - sami
2 Bookends Theme (B) - sami
3 A Hazy Shade Of Winter (B)
4 I Am A Rock (S)
5 America (B)
6 At The Zoo (B)
7 Baby Driver (BR)
8 Kathy´s Song (S) – Simon sám
9 Hey Schoolgirl - sami
------------------
Little Sussie
All I Have To Do Is Dream
Let It Be Me
10 Bye Bye Love (BR)
------------------
11 Scarborough Fair (P)
12 Homeward Bound (P)
13 The Sound Of Silence (W, S)
14 Slip Slidin´Away (CP)
15 El Condor Pasa (If I Could) (BR)
16 Keep The Customer Satisfied (BR)
17 The Only Living Boy In New York (BR)
18 American Tune (CP)
19 My Little Town (SC)
20 Bridge Over Troubled Water (BR)
---
21 Cecilia (BR)
22 The Boxer (BR)
---
23 Leaves That Are Green (S) - sami
24 The 59th Street Bridge Song (Feelin´Groovy) (P)
vysvětlivky:
W – Wedensday morning, 3A.M. 1964
S – Sounds Of Silence 1966
P – Parsley, Sage, Rosemary And Thyme 1966
B – Bookends 1968
BR – Bridge Over Troubled Water 1970
SC – Still Crazy After All These Years 1975
CP – The Concert In Central Park 1982
Odkazy:
www.simonandgarfunkel.com - oficiální stránky S&G
www.paulsimon.com - oficiální stránky Paula Simona
www.artgarfunkel.com - oficiální stránky Arthura Garfunkela
www.sglyrics.myrmid.com/index.html - dobře provedená stránka s texty, diskografií apod.
www.mitglied.lycos.de/thecoolriver/- fun-site Paula Simona, fotky z koncertů, další odkazy
www.paul.simon.org - pěkný fun-site Paula Simona
www.songfta.com/index.htm - kvalitní neoficiální web, bootlegy apod.
Jan Řepka
jan.repka@volny.cz